Lukáš Kulda: Nepotřebuju spoustu peněz, abych byl šťastnej

Jak trávíš nouzovej stav?

Před 3 týdnama jsem přiletěl z Indonésie, odkud jsem se bohužel musel kvůli nařízení vlády vrátit. Byl jsem z toho špatnej, protože jsem 14 dní po návratu musel zůstat jenom doma a nikam nechodit. Takže jsem doma, dělám věci do školy a občas se zajedu aspoň projet na skejtu.

Jak to vypadalo v Indonésii, než si jel domů?

Když to u nás začalo, nikdo to tam neměl a vlastně ani neřešil. Posledních 5 dní před odletem zavřely školy a začali to řešit, ale žádný extra opatření nedělali. Akorát Indonésané, protože nejsou moc vzdělaný, tak si mysleli, že kdo je bílej, tak má koronavirus, protože je to v Evropě a mají to Italové. Takže kamkoliv jsem přišel, začali hned říkat „korona, pomoc“. Mysleli to ze srandy, ale nebylo to příjemný.

Překazily ti opatření nějaký cestovatelský plány?

Do konce května jsem plánoval jet do Dánska na pár dní a na prázdniny jsme se chystali do Norska. Chtěli jsme udělat třítýdenní longboardovou tour a objevovat různý místa, natáčet nějaký parkurový videa a najednou nic.

Hora Trolltunga v Norsku, archiv Lukáš Kulda

Jak bys to zvládnul, kdyby se vyplatilo to, co říkal Prymula, a zavřeli by hranice na dva roky?

To nevim. V první řadě bych konečně dodělal školu, chybí mi už jen poslední zkoušky a budu snad magistr. Pak nevim, asi bych šel vydělávat peníze, abych mohl vycestovat třeba na rok, až hranice otevřou. Brzdí mě to a doufám, že to nepotrvá dva roky. Do zimy to vydržim, ale…

Hodně lidí se teď zapojilo do dobrovolničení a sousedský pomoci. Udělal si něco podobnýho, když si skončil karanténu?

Bohužel roušky šít neumim, takže to se mě nedotklo. Ale chodím pomáhat babičce se zahradou, protože jsme jí zakázali, aby někam chodila, takže všechno dělám za ni. A taky kamarádovi teď pomáhám stavět barák. Není to úplně dobrovolničení, ale aspoň něčemu můžu pomoct.

Vzpomínka na první focení pro BoardStar

Skateboardová školička na Lomboku

Dobrovolničil si ale v létě na Lomboku v Indonésii, kde si učil děti anglicky. Proč ses rozhodl, že do toho půjdeš?

Od roku 2016 jsme hodně cestovali s projektem Jump N Travel a bylo to všechno super, ale už to začalo být hodně podobný. Vždycky jsme někam jeli, točili a točili a já si uvědomil, že si z těch destinací ani tolik nepamatuju. Pak jsem měl před sebou prázdniny, a tak jsem si řekl, že zkusím udělat něco jinýho a odjedu někam úplně sám, abych si zkusil, jaký to bude.

Přes kamarádku jsem se dozvěděl o Lomboku. Problém byl, že jsem nebyl žádnej spešl super angličtinář a měl jsem tam učit angličtinu. Když jsem ale přiletěl, zjistil jsem, že děti uměj říct akorát jak se jmenujou a kolik jim je let. Takže jsem byl aspoň o úroveň výš než oni. Abych se s nima domluvil, musel jsem se naučit jejich jazyk, to pro mě byla challenge. Takže jsem se i já něco naučil a myslim, že jsem něco i předal dál.

S kamarádem, co tam se mnou byl tři týdny, jsem dovezli skateboardy a zkusili udělat skateboardovou školičku, což bylo ze začátku hrozně super, ale pak nám tam chodilo třeba padesát nebo šedesát dětí a fakt už se to nedalo uhlídat. Nakonec to byl hroznej masakr, ale bylo to super.

Nastupující generace riderů na Lomboku, archiv Lukáš Kulda

Po návratu domů si udělal výstavu fotek a z výtěžek z ní si chtěl poslat zpátky do Lomboku. Dovezl si jim to tam osobně teď v zimě, než ses musel vrátit domů?

Kdybych jim ty peníze poslal, tak by si koupili nějaký kraviny, protože neuměj hospodařit s penězma. Tak jsem si říkal, že bude lepší, když jim je rovnou přivezu. Peníze jsme si dal na účet a na místě jim do školy objednal lavice a židličky, protože si děti pomalu ani neměli kam sednout. Všichni byli nadšený.  

Kolik si vybral?

Necelých 20 tisíc. Ale stačilo to, vybavili jsme skoro tři třídy. Nábytek je tam levnej a dvacet tisíc je pro ně spousta peněz.

Nový lavice pro lombocký školáčky, archiv Lukáš Kulda

Změnila ti tahle zkušenost nějak pohled na svět?

Hodně mi dalo už dřívější cestování do chudších zemí, ale teď jsem dva měsíce strávil fakt jenom s lokálama, to mě změnilo hodně. Zjistil jsem, jak lidi žijou a že i s tim málem, co mají, jsou vlastně spokojený, neženou se za penězma a bohatstvím, ale je pro ně důležitý, aby se najedli. Uvědomil jsem si, že k tomu, abych byl fakt šťastnej, nepotřebuju spoustu peněz.

Proskákat svět

Pod jednou fotkou na Insta si měl, že kdyby nebylo Jump N Travel, nikdy bys takhle necestoval. Je tvoje cestování a natáčení s Jump N Travel tvoje první samostatná cestovatelská zkušenost?

Nebyla úplně první. První popud byl v dětství, kdy jsem chodil do oddílu vodních sportů a sjížděli jsme divoký řeky. Když mi bylo 8 nebo 9, tak jsme jeli na putovní tábor až do Francie, takže to byl můj první cestovatelskej zážitek. V týhle době bych ale určitě necestoval tolik, kdyby nebylo Jump N Travel.

Jak se dá častý cestování skloubit se školou?

To bylo těžký, protože když jsme začali, byl jsem ve druháku na vejšce a musel jsem si hodiny pořád nahrazovat. Naštěstí učitelé byli docela v pohodě, protože věděli, že to tak trochu souvisí se školou, protože chodim na tělovýchovu a sport. Na magistra jsem přešel na dálkový studium, takže pak už to bylo úplně v pohodě.

Tarantino a ideální život

Do kolika let se vůbec dá dělat parkour?

To právě nikdo neví, protože parkour je ještě hrozně mladá disciplína, která funguje dvacet nebo dvacet pět let, takže lidi, co ji začali dělat, jsou ještě aktivní. Zakladatel David Belle dnes natáčí filmy a je kaskadér, ale pořád parkour dělá a je mu 46. Myslím si, že ještě ve 30 se to dá dělat na hodně vysoký úrovni, ale taky záleží, jak k sobě člověk přistupuje, jestli se o sebe stará, jakou má stravu, jestli se protahuje, dělá regenerační věci a podobně. To ale neznamená, že bych chtěl ve 40 běhat po barácích.

Co budeš dělat pak, až nebudeš skákat a jezdit po světě?

To je těžký… Nebaví mě samotný cestování, ale spíš to poznávání, baví mě hory a příroda. Když to půjde, tak bych byl rád někde na horách a klidně strávil zbytek života tam, nebo to střídal a strávil půl roku na horách a půl u moře. Surfoval bych a chodil po horách. Tak by vypadal můj ideální život.

Peru, archiv Lukáš Kulda

Na závěr nám dej radu do karantény – na co se máme podívat, co si poslechnout a co přečíst?

Nejlepší film, co jsem v poslední době viděl, byl Tenkrát v Hollywoodu od Tarantina. Co si poslechnout? Asi posledního Maca Millera a co si přečíst… Teď jsem četl knížku Dalajlamova kočka. Jinak myslim, že v karanténě je dobrý cvičit a třeba učit se vařit, to jsem se dokonce i já něco naučil.

Co ses naučil vařit?

Krupicovou kaši. Měl jsem na ni posledních 5 let chuť, tak jsem se ji naučil.

>> Sleduj Lukáše na Instagramu <<